Na žatecké dočesné jsme byli přijati jako umělci z Prahy. Na jedničku jsme s Méďou popojížděli mezi stánky obklopenými spoluobčany. Policie s pořadateli nám dělala uličku. Všude bylo neuvěřitelně lidí. Když jsem pak z dálky zahlédl pěkně nasvícené a jak se později ukázalo i profesionálně zvučené pódium, trochu jsem znejistěl. Napadlo mne, jestli jsme to jen ve třech trochu nepřehnali. Na židli uprostřed pódia ale seděl Wabi Daněk, a sám, což mne trochu uklidnilo. Ochotní mladíci otevřeli bránu pro boční příjezd k pódiu, po otevření kufru zase jiní rychle spěchali k nám, brali nám z rukou naše nástroje a odnášeli je k pódiu. Uvědomili jsme si s Ondrou, že jsme tento večer něco jako rockové hvězdy a šli mezi prostý lid na pivo a na párek, abychom si ten pocit trochu vychutnali. Jak se později ukázalo, v publiku byli ortodoxní countristé, což nikdo k nás tří nečekal. Mám pocit, že nestrávili nejen naše digitální bicí, ale ani Spáleného Šedesátý léta a to už ani nemluvím o Zvířátkách, která vyloženě nepadla na úrodnou půdu. Nám se tam s Ondrou přesto líbilo. Osvětlení i oddělené zvučení pódia a hlediště bylo dokonalé a ta dokonalost, ti ochotní hoši, ta boční projekce, to vše dohromady budilo dojem, že jde o nějakou velkolepou šou někde úplně jinde, někde daleko ve svobodném světě, kde už se ani nelže a kde se nekradou víka od kanálů.
Dohráli jsme pak ještě Františkánské léto, zahráli si opakovaně v překrásné hospodě ve Františkových lázních, na jednom sudetoněmeckém večírku v Plzni, v klášterecké palírně a pak ještě 10. prosince v Rašovicích na Juliánské veselici. A nikdo z nás tehdy netušil, že v tomto složení hrajeme ten večer naposledy…

Onu sobotu mne budík vzbudil v pět hodin ráno. V šest už jsem byl u Ondry a krátce po šesté jsme vyrazili směrem na jih. Čas od času totiž musíme vyhovět Mírovým zvrhlým touhám zahrát si někde daleko, co nejdále od domova, nejlépe pak na Šumavě. Snad proto, že cesta na Plzeň patří k těm nejhorším a je tak velmi vhodná k prověření oddanosti společné věci a ochoty přinášet oběti. Po desáté hodině jsme tak zahráli pár písniček na klatovském náměstí a po třetí hodině zase na jakési obecní slavnosti v nějakých Chlumčanech. Počasí nám přálo, bylo hezky. Zvukaři v Klatovech byli dva příjemní starší fotříci, znalci terénu. Nazvučeno měli během minuty, zvuk jako prase. Značku Mackie si budu dlouho pamatovat. V Chlumčanech se žádné překvapení nekonalo, zvukaři byli taková normální vemena jako kdekoliv jinde..
Horší bylo, že jsme v neděli museli s Ondrou vzdorovat vyčítavým pohledům našich sekaček a jiné zahradní techniky, neboť boj s vegetací právě vrcholil a na nějaké celodenní lelkování nebyl čas.

Jen málokde se nám dostane tak vlídného přijetí jako ve Františkánském klášteře. Ještě jsem letos neviděl Jana Milotu. Setkáváme se pouze s jeho družinou. Zatímco my, co jej známe, považujeme jeho letošní letní putování a s ním spojenou klášterní nepřítomnost za sice poněkud výstřední, ale možnou, mohl by jiným připadat stejně záhadný, virtuální a nepolapitelný jako Columbova manželka. Je však spousta svědků a jeho existenci lze kdykoliv spolehlivě doložit.
Na venkovním pódiu jsme toho letos moc nenahráli. Podnikli jsme sice pár pokusů odehrát koncert venku, ale zatím všechny ztroskotaly na nepřízni počasí. Zastřešení vypadá sice fortelně, plachta je celistvá a dobře ukotvená, ale má potíže s udržením vody. Po několika kapkách se voda objeví i na vnitřní straně plachty a tak jsme jednou museli přerušit hru a narychlo přesouvali naše zesilovače na rychle mizící suché ostrůvky. Nejsem nijak zvlášť nakloněn přemisťování kapely na jiné místo v průběhu koncertu, naše hudební těleso není uzpůsobeno k hudební produkci za pochodu. Musím se ale přiznat, ač mívám z podobných dýchánků spíše smíšené pocity, že stále více přicházím na chuť komorním koncertům v plně obsazené konírně.

Letošní léto je chladné. Pokud přece jen na chvíli vysvitne sluníčko, je toto vzápětí draze vykoupeno delším studeným deštěm a vytrvalým vichrem, který spolehlivě odnese příjemné rozpoložení ze slunného letního půldne. V kladensnkém vodoparku, kde jsme hráli posledního dubna, bylo poměrně chladno a všichni se tak zahřívali u ohromného ohně. Byl ale duben a tady se ještě nechají nějaké ty nižší teploty přežít. Tato akce však spustila řetězec prochladlých her, které nás měly v budoucnu čekat. Jedna stíhala druhou. Dovolil bych si snad vytrhnout jeden takový obraz…
V Kyselce u Bíliny, asi tak padesát metrů od železničního přejezdu přes poměrně značně vytíženou trať, stojí poměrně rozlehlá hospůdka s tábořištěm. Je pátek, večer, již se sešeřilo. Hospůdka praská ve švech. V jedné místnosti se naplno oslavuje, podle všeho nějaké setkání dívčí třídy po letech. V ostatních místnostech je také živo, z kuchyně voní dobrůtky, pivo teče potokem. Venku je chladno, fouká vítr a drobně prší. V zahradní restauraci stojí improvizované jeviště. V přestávkách mezi projíždějícími vlaky je slyšet jakási hudba a ve světle jediné žárovky lze na jevišti rozeznat temné postavy. Hudba dohrála. Ze tmy se ozval potlesk a volání. Zdá se, že tam sedí nějací lidé. Jeden z hudebníků usedá ke stolku a zbylí dva odcházejí s rozpitým pivem směrem k restauraci. Po cestě si o něčem povídají, ale jejich hovor přerušil další projíždějící vlak. Zastavují se u okna a zpola zarosenými okny závistivě nakukují do vyhřáté hospůdky. Dešťové kapky jim pleskají o tváře a prostřelují dírky do pivní pěny. Někdo ve tmě pod stromy, kde lze tušit lavičky a stolky, se loučí a odchází…

Nikdy by mne nenapadlo, že by také někdy mohl hrát Ondra vleže. V jirkovském Áčku se však toho dubnového večera natolik rozparádil, že si z publika udělal mateřskou školku, z nás křoví a hudební produkce se stala jeho vlastní exhibicí. Byl tam s námi shodou okolností jeden šikovný fotograf, takže je celá akce pěkně obrazově zdokumentovaná.
Hráli jsme také v Račeticích na pouti, ale moc jsme toho nenahráli. V obci nešel elektrický proud, a tak jsme seděli u stolku a pozorovali, kdy se konečně roztočí dětský kolotoč. Když se pak nakonec konečně roztočil, pustili jsme se do hraní. Za našeho hudebního doprovodu hasiči skládali a odnášeli lavice a stolky, trhovci balili své stánky a my jsme na račetické návsi velmi rychle osiřeli. V určenou hodinu jsme pak zabalili a přesunuli se do Nového Strašecí, kde nás čekal večerní koncert v tuze pěkné hospodě Na růžku.

Mám nové sousedy, Sandru a Luďka. Chodí s námi na zkoušky, popíjejí s námi pivo a tak. Vlastně i díky jim jsem počátkem roku udělal další zápis do své osobní knihy rekordů, když jsem po obědě vyrazil na zkoušku a domů se vrátil k ránu. Byla to moje dosud nejdelší zkouška. Také občas přijdou ke mne ke kotli, dáme si pivo, popovídáme. Dlouho se však teď v topné sezóně nezdrží, neboť i oni stejně jako já jsou sami sobě topiči a vědí, že stačí malé zakolísání, tepelný reaktor se octne v nestabilním stavu a často to celé skončí opětovným najížděním ze studené zálohy. Jinak se také musím přiznat, že po letošní předlouhé zimě jsem vůči teorii o globálním oteplování značně skeptický.
Také jsem ze zapomněl pochlubit, že nám v létě na festivalu v Březně spadl řemen. To je moc hezký hudební termín, používají jej symfonici. Do skladby vlastně hudebníci vyrážejí všichni současně a naslepo. Teprve na základě výsledného souzvuku dochází k rychlým drobným korekcím vlastního tempa, hlasitosti a výšky tónu. Čím je tato doba kratší, tím spíše se jedná o zkušené umělce. Stává se přesto, že je prvotní výsledek natolik rozporuplný, že někteří muzikanti v panice vyhodnotí situaci jako nezvládnutelnou, ztišují a posléze přestávají hrát úplně. Absence jejich nástroje ve výsledném souzvuku pak jen urychlí odpadání dalších umělců a nakonec ztichne hudba zcela. To spadl řemen. Příčinou nejčastěji bývá, že se hudebníci navzájem neznají nebo některý z nich začne hrát příliš rychle, příliš pomalu, v jiné stupnici nebo dokonce začne hrát docela jinou skladbu. U nás tehdy nastal ten druhý případ.
V únoru jsme toho sice moc nenahráli, ale moc se nám vydařila zábava ńa Panorámě. Přišla nám spousta kamarádů a kamarádek, s Ondrou přišla i jeho Janička a přijeli dokonce i Heike s Frankem, které jsem už léta neviděl. Bylo tam hezky. Přivezl i odvezl mne můj Martínek, takže jsem si nijak neutrhoval.

Není to tak dlouho, co jsme s Ondrou u piva přemýšleli, jestli hrajeme ten správný druh hudby. Co nás k tomu přivedlo? V zimě jsme hráli v jednom velikém country podniku v Krásném Březně u Ústí nad Labem. Dříve to býval Prior. Krutě mrzlo. Když jsme s Ondrou hledali místo na zaparkování, spatřili jsme Míru, jak nás ještě s nějakým dalším spoluobčanem směruje do vrat, která byla otevřena. Vjeli jsme do celkem obrovitých podzemních garáží, řekl bych až zbytečně obrovitých. Připadali jsme si jako nějací velmi důležití aparátníci. Cesta od aut k pódiu byla pěkná procházka. Procházeli jsme rozlehlými a zjevně nevyužitými ratejnami, až jsme dorazili na místo. To jsem ale odbočil. Zábava se celkem pěkně rozjížděla a všech šest hostů, z nichž jeden byl náš kamarád Pepa Joe Harmonika a druhý jeho žena, se dobře bavilo. Krátce před půlnocí se však stalo něco nečekaného. Zničehonic došlo k docela pěkné rvačce. Nedlouho poté jsme měli zkoušku v pivním klubu u Jiřího Mareše. V závěru zkoušky se jeden náš kamarád zcela nečekaně a bez zjevného důvodu pokusil vyprovokovat rvačku. Když jsme tyto dvě události s Ondrou analyzovali, vtírala se nám myšlenka, jestli naše hudba není přece jen příliš agresivní. Jestli to není naše vina, že příjemný a usměvavý návštěvník se pojednou promění ve lstivou a úskočnou šelmu. Nebylo by divu. V textech našich písní se to hemží rvačkami, střílením, vraždami a krádežemi. Hlavními a bohužel kladnými postavami bývají často zloději a vrazi. Aby mohl být řadový občan opěvován v country písni, musí zcizit alespoň koně. To není příliš výchovné. Pravda, do restaurací chodí většinou dospělí lidé, kteří se textům věnují spíše okrajově a jejíchž pozornost navíc strmě klesá s časem a stupněm intoxikace. Ale co děti na festivalech, v parcích, na promenádních koncertech či na různých soukromých oslavách? Nemůže naše hudba nějak negativně ovlivnit jejich názory a postoje? Nemůže nějak zvrátit výchovný proces? S Ondrou jsme k žádnému rozumnému závěru nedospěli. Nabízí se sice několik řešení, ale všechny, od přísné autocenzury přes nasazení cizojazyčných, nejlépe anglických textů, kterým prakticky nikdo nerozumí, až po přebásnění stávajích textů, v sobě skrývají nebezpečí nepochopení chvályhodného záměru a následného zavržení.

Tlustá sněhová přikrývka přikryla dávno již vyhaslé táboráky, zima je až bůh brání a denně připadne několik centimetrů nového sněhu. Už zase se brodím hustým sněhem cestou podél potoka, abych s co nejmenším zpožděním dorazil na zkoušku našeho hudebního tělesa. Posledně mi do holínek napadal vrchem sníh.
Zkoušíme na novou sezónu a Míra, který si v práci poranil pravou paži umělcovu, nosí nové kousky k nastudování a s bolestným výrazem ve tváři je pak bolavou paží drnká na svoji dvanáctku. V přestávkách mezi skladbami nám předčítá ze svého notýsku nově sjednané termíny našich budoucích koncertů, které s Ondrou s lehkým srdcem vzápětí zapomínáme, neboť není v našich silách si byť jen jejich pouhou část zapamatovat. Hospodský Jiří vylepšil během léta svůj topný systém a teplotní poměry v hospůdce se zlepšily do té míry, že se větrá i když to kolikrát ani není potřeba. Pivo si drží svoji standardní kvalitu a činí z našich zkoušek příjemné pivní dýchánky.
Politická situace v kapele se nejen uklidnila, ale řekl bych, že zásadně vylepšila. Ondrovi koupila jeho Janička pod stromeček novou kytaru Ester Smetanovou a Janiččina maminka, potažmo Ondrova panímáma, pěkně vypolstrovaný kytarový futrál, z čehož lze vyvodit, že má tento mladý umělec v rodině silnou podporu. Já jsem si pod stromeček nadělil poměrně nazajímavý bezdrátový systém pro basu, protože ten předchozí mi Ondra strhal natolik, že jsem se jej už ostýchal brát s sebou mezi lidi. Míra si nadělil několik ještě méně zajímavých drátů. Vánoce sice ještě nebyly, ale přesto pochybuji, že by nás Ježíšek mohl pokud jde o nástrojové vybavení ještě nějak překvapit. Přesto se na Ježíška těšíme, protože člověk nikdy neví, strun není nikdy dost a pořád je co vylepšovat.
Koncertní činnost byla až do Mírova úplného vyléčení pozastavena, a tak se každým dnem o něco více těšíme na novou hru. Svým četným příznivcům přejeme, aby se jejich vánoce nesly ve staročeském duchu, aby byly plné rodinné pohody a křesťanské pokory, aby si popřáli skromného blahobytu v podobě vánočního cukroví a dobrůtek jindy odpíraných, aby jim Ježíšek něco hezkého přinesl a aby se jejich domovům obloukem vyhnul opilý děda Mráz, colou ulepený Santa Klaus a jim podobné kreatury.

Sezóna skončila. Uhasly táboráky, ztichly zpěvy osadníků, kytary svátečních hráčů se vrátily zpět do futrálů a opláchnuté ešusy a kotlíky čekají kdesi v šeru na svoji novou příležitost.
Počátkem září jsme v Rašovicích pokřtili své první vypálené cédéčko. Publikum bylo nečekaně početné. Mne s Ondrou přivezl i odvezl můj syn Martínek, takže jsme se konečně mohli po delší době zase trošku uvolnit. Jednu chvíli měl dokonce Míra obavy, že jsme se uvolnili až přiliš, ale pak se to nějak samo srovnalo. Hráli jsme jako o život, Ondra se dokonce v jednu chvíli ocitl během hraní i na stole. Žateckou jedenáctku jsme prokládali bechery a šampaňským věnovaným paní hostinskou, byl to takový hezký, uvolněný podletní podvečer. Míra s Maruškou odjeli dříve, snad nějak kolem půlnoci, my jsme s Ondrou vydrželi asi do čtyř.
V září jsme si opět zahráli v Lounech. Publikum bylo vynikající. Omámeni úspěchem jsme pak v hospodě v jakési bohémské bezstarostnosti s Ondrou zapomněli obě naše drahocenné bedny. Zjistili jsme to až po cestě domů, právě když jsme míjeli prunéřovské elektrárny, když mi přišlo divné, že jsme do kufru ukládali vedle sebe jen naše dvě kytary. Hned jak jsem přijel domů jsem proto volal do Loun, ještě tam byli. Měli z nás legraci a slíbili, že nám bedny někam schovají, abychom o ně neměli strach. Následující den nás Míra uklidnil, že Maruška stejně do Loun pojede k příbuzným a že nám tedy naše bedny přiveze, což nás vrátilo do stavu sladké bezstarostnosti. Přesto nám ale trošku vrtalo hlavou, co jsme to za hovada, když v hospodě zapomeneme vlastní aparát.
Do Loun jsme se v říjnu vrátili ještě jednou, ale už to nebylo ono. Mírovi odcházely struny jedna za druhou a těsně před odjezdem došlo uvnitř našeho hudebního tělesa k historicky první závažnější roztržce. Druhý den, v sobotu, jsme hráli na narozeninách v Račeticích. Překvapilo mne, jaký má račetická hospůdka překrásný sál. Díky pouhým narozeninám byl ale poloprázdný až prázdný, což se nutně podepsalo na jeho akustice. Jinak se ale hrálo hezky, Míra dokonce vytáhl i harmoniku, abychom si společně mohli střihnout pár lidovek. Velmi jsem ocenil, že se už nikdo nevracel k páteční přeháňce a že jsme narozeniny odehráli pěkně v klidu jako nějací pražští profíci. O to víc mne ale překvapilo, že se situace po poslední lounské hře začala vyhrocovat přes ímejly, telefonáty a esemesky, aniž bychom se za celou tu dobu všichni tři někde sešli a u piva o všem si společně pokecali a dali vše do pořádku. Trochu by mne mrzelo, kdybych ve svém příštím příspěvku musel napsat, že skončila nejen country sezóna, ale i sezóna našeho tříčlenného Crazy Bandu.

Je září a léto je, objektivně vzato, za námi. Dá se říct, že v létě jsme hráli tak často, že jsme ani nestíhali zkoušet. Hostovali jsme i na několika country festivalech. Zatímco my s Ondrou považujeme účast na festivalu za zbytečné veřejné odhalování nedostatků a ještě zbytečnější vydáváni se napospas zvukařským samoukům, považuje Míra účast na festivalu za něco naprosto zásadního. Zdá se, že již pouhá účast na festivalu rozděluje country kapely na ty obyčejné, hospodské, a na ty, které rozsévají umění a přestože hrají po hospodách stejně jako ty prvně jmenované, mají vyšší cíle a hraní v hospodě je pro ně buď pouhou kratochvílí či veřejnou zkouškou. My to ovšem Mírovi nezazlíváme, protože se již několikrát ukázalo, že vidí o něco dále než my a pohybuje se na rozdíl od nás v country terénu mnohem, mnohem déle.
Několikrát jsme zahráli i v lounské restauraci U pana Pavla, kde se sice během léta několikrát změnila odpovědná osoba, ale kde se pořád stejně dobře hraje a kam chodí extraliga lounského country publika. Během léta se zde, zdá se, změnil i sortiment piv, takže jsem se naposledy sice marně sháněl po ústeckém Zlatopramenu, ale zato jsem okusil velmi slušnou lounskou desítku. Byli jsme i na Šumavě v jedné noblesní country hospodůdce. Seznámili jsme se také i s jejími majiteli, temperamentní tmavovláskou (Palermo, jak ji popisuje Ondra) a s přivětivým šumavským chasníkem.
Zahráli jsme nejednou i v zámeckém parku, nezapomenu však na Eurokov 2010. Kováři z rozličných koutů evropy mydlili do rozžhaveného železa dlouho do noci, do tmy sršely jiskry z výhní a občas nám po nečekaném zaúpění proklouznuvšího řemenu zakonkuroval hlučný buchar. Bylo o nás vzorně postaráno. Dvakrát jsem měl gulášek s trojitou cibulí, také jsme tam s Ondrou zvrhli několik piv i becherů.
To nejlepší jsem si ale nechal až na konec, Františkánské léto v kadaňském klášteře. Korálky poetických odpolední, večerů a nocí navlečené na šňůrce času. Publikum bylo vybrané. Ti, kterým bylo líto několika kroků navíc až na konec Kadaně a navíc do kopce, odpadli a zůstal jen opravdový výběr. To se to potom hraje. Ještě teď slyším, jak přesladce trojhlasně jsme pěli a jak jsme mazlili každý tón vypuštěný do těch posvátných míst. A kdybychom to chtěli, třeba na zkoušce, zkusit ještě jednou zrovna tak, už se nám to nepovede. Nebo alespoň ne tak hezky. Pro mne to byl jiný svět. Nepochybně je to tím, že má klášter a tím i jeho léto pod palcem Honza Milota. Herec, u kterého nikdy nevím, co je role a co Honza, takže se usadím v takové mezipoloze, nechám čas i řeč zvolna plynout a přestávám rozlišovat co je skutečnost a co pouhé zdání. Navíc, a na to bych málem zapomněl, jsem si tu jednu neděli po nějaké probdělé noci zgruntu napravil chuť čerstvě opečenou sekanou, pročež mám ke klášterní hospůdce i silné citové pouto.

Někdo by si mohl myslet, že jsme se celý měsíc flákali, leč pravda je toho opakem. Pominu-li skutečnost, že jsme usilovně zkoušeli v prostorách MPS (Marešův pivní spolek v Kotvině, přece to nebudu pořád rozepisovat…), odehráli jsme jednu minisvatbu a v Klášterecké Jeseni jsme se aktivně zúčastnili pálení čarodějnic, na něž jsme následující den navázali prvomájovým koncertem v kláštereckém parku. Následoval další hudební dýchánek v Rašovicích a další vydařená zábava ve stylové lounské hospůdce U pana Pavla.
Zatímco rašovický dýchánek měl v podstatě standardní průběh, Louny nás znovu překvapily. Účast byla opět o něco větší než minule a počet posluchačů se už blíží ke stovce. Při sledování příchozích si nešlo nevšimnout jejich červených deštníků. Venku bylo jasno a na déšť to nevypadalo ani v nejmenším. Pravý důvod jsme se dozvěděli až při Berušce. Tanečníci se chopili svých deštníků, tyto roztáhli jako roj berušek své krovky a za hlasitého zpěvu s nimi kývali ve vzduchu. Nadšený Ondra přidal k Berušce již minule úspěšně provedenou skladbu Budem spinkat jak zvířátka tralala a aby všeho nebylo dost, překvapil všechny, včetně Míry a mne, novou písní o zvířátkách. Naučil ji během dvou minut publikum i nás a hned jsme se do ní pustili. Hudební nahrávku jsem sice pořídil, ale vzhledem k pohnutým okolnostem okolo stahování Berušky se tuto ani neodvažuji zařadit do nabídky.
Zatím posledními oběťmi naší hudební produkce byli účastníci minifestivalu Country kůzle v klášterecké Satance. Do Satanky jsem se dost těšil, přestože mne Ondra varoval, že hrajeme venku a na cizí aparaturu, a že je tutíž velmi pravděpodobné, že to bude hrozné. Moc jsem mu sice nevěřil, ale jeho věštba se naplnila. Aparatura byla na venkovní použití slabá, řekl bych až slaboučká. Při prvním rozmáchnutí Míra přetrhl strunu. Na nějaké vyměňování nebyl čas, ve frontě už stály další kapely, a tak to odehrál na vypůjčenou šestistrunnou kytaru. Nebýt ale té poddimenzované aparatury, prasklé struny, němých odposlechů a toho psího počasí, mohla to být velmi hezká akce. Na příští Country kůzle už se opět těším.

Vlastně jsme se tu octli zcela nečekaně. Míra nám prostě oznámil, že hrajeme v Lounech a že je to naproti budově Tmobileho. Překrásně v country stylu vyšňořená hospůdka je nesmírně inspirativní. I ten, kdo se na kytaru stihl naučit jen dva akordy, tam ze sebe vydá naprosto vše a ještě o trošku víc. Na poslední hře jsme navíc dostali i lahodnou večeři, kterou jsem si rozložil na dvě pauzy, protože jsem ji za jednu přestávku nestihl sníst. Ondra byl v ráži a ke své Berušce přiřadil i song Budem spinkat jak zvířátka tralala, který by nám jistě záviděla nejedna věhlasná kapela. Při Šenkýřce, na kterou Míra pro jeji nulovou uměleckou hodnotu odmítl v průběhu večera několik objednávek, ale kterou byl nakonec stejně donucen zahrát, dokonce šenkýřka vyskočila na stůl a přesně podle scénáře se začala svlékat. Do Loun pojedene brzy zase a už se dost těším. Zítra jedeme na svatbu. Nevím kam a nevím komu. To je další půvab Crazy bandu. Jako šéfdirigent České muziky jsem se s ženichem většinou v předstihu setkal osobně, znal jsem většinou i několik svatebčanů, několik dní předem jsme si upřesňovali podrobnosti, čas příjezdu, úvodní skladby, ale teď je vše mnohem snazší a samozřejmější. Trošku mi tedy vadí jízdy autem a s nimi spojená abstinence. To je trošku vada na kráse. Ideální je nastoupit s basou přes rameno před domem do dodávky, nechat se někam odvézt, tam povrzat a nechat se zase odvézt zpátky. To se mi ale v poslední době podařilo jen jednou, a to když jsem hrál jako záskok se Sonetem. Pěkně jsme si s Milanem Němečkem a Mírou Bartoníčkem zahráli, pojedli, popili, hezky se uvolnili a dodávkou pěkně zpátky domů. Často na ten večer vzpomínám. Přijeli jsme pozdě, další hodinu stavěli, pak nějaké to pivo, frťánek a pak jsme se do toho pustili a kdyby bylo komu, hráli bychom tam ještě teď. To se ovšem nastává každý den a proto musíme vzpomínku na takové večery nosit v srdci tak jako v památníku vysušenou sedmikrásku.

Zima je, zdá se, za námi. Úporně jsme zkoušeli u Jirky Mareše. Ten nás hýčkal trpělivým a pozorným publikem, chlazeným gambrinusem a topením úhlednými světlými a do hladka ohoblovanými bukovými hranolky, které léta schraňoval v kůlničce, až nakonec dospěl ke zjištění, že svými rozměry se nehodí k ničemu jinému než k tomu topení. Cvičili jsme a cvičili, abychom na následných hrách opět nasekali chyby na stejných místech a ve věcech dobře procvičených. Těžko odhadnu, zda si takových zaškobrtnutí případný tanečník povšimne. Já bych si jich určitě po několika pivech a v chumlu známých tváří povšiml jen stěží. Leč cvičené ucho kapelníkovo zachytí i chybu slušně zamaskovanou a z hýčkané hvězdy večera se rázem stává nedouk, šumař a kurvič.
Hudebních produkcí jsem za zimu odvedli jen pár. Nelze ale nevzpomenout zábavu v Rašovicích, která se odehrála za velmi kuriózních teplotních a zejména pak vlhkostních poměrů, nebo oslavu narozenin mé tchýně, která se odehrála tamtéž, ale za poměrů nesrovnatelně příznivějších. Takovou dvojtečkou za letošní zimou pak byla příjemná Josefovská zábava v hospůdce na kláštereckém hřišti a podobně rozevlátá zábava v lounské restauraci U pana Pavla. Zima je ale snad už pryč a z plnícího se kapelníkova notýsku lze usuzovat, že konečně přichází vytoužená sezóna.

Přes svůj počáteční zdrženlivý postoj ke zkouškám v hostinci za plného provozu musím přiznat, že tyto mají své kouzlo. Hodnotím je dnes dokonce mnohem lépe než instantní zkoušky ve zkušebně. Hostům, jak jsem zjistil, vůbec nevadí, že se několikrát po sobě hraje jedna a tatáž píseň, sloka, refrén či jen pár taktů. Nevadí jim, že jedna a tatáž píseň opakovaně skončí, aniž se rozjede. Povídají si, jedním uchem naslouchají a pokud se do programu vloudí celá skladba, rádi si zazpívají. Možná je to tím, že asi každému je příjemné, pokud může odpočívat, popíjet a vykuřovat tam, kde někdo jiný pracuje. Další nespornou výhodou hospodského zkoušení je plný restaurační servis. Vaří se kafe, točí se pivo, občas je i něco k sezobnutí. A tak se už zase těším na další veřejnou zkoušku.

Paní hostinská olepila vlastnoručně vyrobenými plakáty co šlo. Jak jsem se později dozvěděl, byly plakáty vytištěny po částech na papír velikosti A4, což později vyžadovalo poměrně pracný soulep. Zvědavost mi nedala a byl jsem prozkoumat jeden z plakátů visící na dveřích samoobsluhy na klášterckém náměstí a opravdu. Byl slepen ze čtyř archů. Precizní práce. Vábnička běžela také v kabelové televizi a tak se v Rašovicích sešlo dost lidí.
Nemohu nevzpomenout, že hned u stolu vedle dveří toho předvánočního večera oslavovala moje žena se svým příbuzenstvem své čtyřicátiny. Je proto jasné, že jsem se mimořádně snažil. Také Gejza hrál jako o život. Jsme přece jen nová košťata. Mírové se tvářili spokojeně a snažili se maskovat naše nepřesnosti širokými kytarovými akordy a drnkáním na dobro, což se jim dost dařilo. Paní hostinská nám přinesla něco řízečků, něco kávy, pivo teklo potokem. Toho jsem ale toho večera příliš neokusil, neb jsem přijel vlastním vozem.

Gejzu, ve vyšších kruzích známého spíše pod jménem Ondra Bláha, jsem znal. Měl v Klášterci kapelu a hrál v ní na sólovou kytaru. Na jednom vystoupení v kláštereckém kulturáku, kde jsem tehdy hrál na saxofon, mne oslovil a pozval na zkoušku. Na zkoušce jsem sice byl, ale oni zkoušeli dost často a já jsem měl tehdy dost blbou práci a chtěl jsem být taky občas doma, takže z naší hudební spolupráce nakonec sešlo.
První veřejná zkouška s Gejzou proběhla za plného provozu v prostorách pivního spolku u Jirky Mareše. Přišel i Míra Jílek. Sesedli jsme se kolem stolku, zapojili kytary, vypili pivo a kafe a naladili nástroje. Gejza jen prohrábl struny a hned bylo jasné, že do další akce vyrážíme s čerstvou posilou. Ta na sebe nenechala dlouho čekat. Byla naplánována na 11. prosince v rašovické restauraci Na vyhlídce.

Obě tyto akce mají jeden společný rys, a to ten, že jsme je odehráli s kapelníkem sami. Do Rašovic jsem se 14. listopadu dostavil v dostatečném předstihu a natěšen. Za chvíli dorazil i kapelník. Sám. Řekl mi, že Míra Jílek je někde na Slovensku, Jarda Šupík má nějakou chlastačku se spolužáky, Pepa Joe že taky nepřijede a že jsme tím pádem kompletní a můžeme se do toho pustit. Přestože mi zprvu připadalo nástrojové obsazení poněkud chabé, rychle jsem přivykl a docela hezky jsme si zahráli. Publikum se tvářilo spokojeně a tak to vlastně dobře dopadlo.
Zatímco v Rašovicích se jednalo o akci předem plánovanou s plakáty a okázalou inzercí v kabelové televizi, oslavovaly se ve Slávii narozeniny v rodinném kruhu Mírovy spolufárající ze šachty a se hrou v oslabení se předem počítalo. Příjemné rodinné prostředí, teploučko, to se to hrálo. Na obou těchto akcích jsem dokonce i zpíval. Kapelník můj zpěv nijak nekomentoval, z čehož usuzuji, že jsem nebyl slyšet.

Na Šumavu jsme vyrazili dvěma auty. Zatímco náš kapelník s aparaturou dorazil do Bezděkova s velmi slušnou rezervou, my s Mírou Jílkem jsme přijeli na poslední chvíli. Přesněji krátce po osmé. Hotelová restaurace byla plně obsazena milovníky asijské kuchyně. Moderátor asijských hodů byl, jak se ukázalo, opravdový znalec asijské kuchyně a svým vyprávěním o různém koření a úpravách pokrmů na asijský způsob byl sto vyplnit mezeru jakkoli dlouhou. V klidu jsme tedy sestavili aparaturu a v krátkých přestávkách mezi přednáškami občas něco zahráli. Hosté inspirovaní novými poznatky si objednávali nové a nové pokrmy a pojídali asijské speciality v neuvěřitelné míře. Na přednášky navázaly znalostní soutěže a na ně pak volná zábava. Hrálo se hezky, do zad nám sálala krbová kamna, podával se Gambrinus. Bylo mi trochu nápadné, že náš kapelník pije pouze nealkoholické nápoje. Řekl nám, že musí hned po hře vyrazit zpět k domovu, ale že my s Mírou máme v hotelu zajištěný pokoj. Spokojil jsem se tedy s tímto vysvětlením a už jsem tomuto jevu dále nevěnoval pozornost. Volná zábava přijemně plynula, hrálo se hezky. V závěru jsme ještě krátce poseděli a pohovořili s domorodci a pak už si šel každý po svém.
Ještě před svým ulehnutím mne Míra upozornil, že má poněkud hlučnější spánek. Uklidnil jsem jej, že já také a že se tedy ještě uvidí kdo z koho. Míra usnul okamžitě. Po několika krátkých sekvencích intuitivně přeladil na rezonanční kmitočet místnosti a spustil. Zprvu jsem si myslel, že jen žertuje, ale po chvíli bylo patrné, že opravdu spí. S každým jeho mocným nádechem se rozechvěly zadní stěny skříní. Následné cyklické stlačování a rozpínání vzduchu uvnitř skříní se přenášelo na jejich přední stěny, které se chvěly a klepaly o sebe za tichého zvonění uvolněných klíčků. Také s nedovřenými dveřmi do koupelny, vedle kterých jsem spal já, si pohrávaly tlakové vlny a lehce v nich zvonil zámek. Tehdy jsem pochopil, že Míra je skutečný profesionál. Musel jsem si příznat, že mu nemohu ani v nejmenším konkurovat. Leč i já snadno usínám a tak jsem brzy upadl do hlubokého spánku. Při každém nočním obracení jsem však na chvíli procitl a závistivě obdivoval ten přírodní úkaz.

Aniž bychom mezitím nějak zvlášť zkoušeli, byla dohodnuta veřejná zkouška v plné sestavě, tedy Míra Zíma, Míra Jílek a já. Jejím hlavním účelem bylo trošku se trošku sehrát před následným sobotním vystoupením na Šumavě. Všechna místa ve velkém sále kotvinského pivního spolku byla obsazena. V průběhu zkoušky si nově příchozí odkudsi přinášeli další židle, některé páry se přesto musely spokojit pouze s jednou. Podával se ovárek s hořčicí a křenem a jedenáctka Gambrinus. Jsa mezi svými, pil jsem jedno za druhým, což se brzy podepsalo na mém uměleckém výkonu. Zkouška se mi líbila, zbylí členové se k ní nijak nevyjádřili. Míra Jílek pouze stroze poznamenal, že ty písničky je třeba znát, což je fakt.

Popravdě řečeno toho o Crazy bandu nemohu moc napsat. Existoval, řečeno slovy klasika, nezávisle na mém vědomí. Náhodou jsem se potkal s kapelníkem Mírou Zímou. Svěřil se mi, že sháněl basáka a na mne přitom úplně zapomněl. Vyčítat mu to nemohu, v country vodách jsem se nikdy nepohyboval a ani je nevyhledával. Řekl mi tehdy, že se mi ozve a to bylo vlastně všechno. Trošku jsem pogooglil a nalezl hezkou kapelníkovu zpověď. V předtuše své nové hudební epochy jsem si opatřil staršího Marsalla, basu osadil novými strunami s teflonovým kabátkem a vyměnil kabely. Když se mi Míra po nějakém čase ozval, dozvěděl jsem se, že už zase shání basáka a že si půjdeme zahrát. První vystoupení s Jardou Šupíkem a s Pepou Joem Harmonikou v Rašovické hospůdce Na vyhlídce mne naplnilo nadšením. Pak už jsem jen ve skrytu duše doufal, že si mne v sestavě ponechají.
Ale abych se ale vrátil k těm dějinám. Z dývek zapůjčených Mírou jsem vykutil dvě písničková avíčka, která rozhodně stojí za shlédnutí, jmenovitě Blues folsomské věznice (32 MB) a Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu (72 MB). Pár odkazů, přesněji tento, tento, tento, tento a ještě tenhle, jsem objevil i na YouTube. Ta videa toho o historii řeknou asi víc než několik odstaců textu. Shrnul bych to asi tak, že je na čem stavět, laťka byla nasazena dost vysoko, teď jde o to neztratit krok nebo alespoň neztratit stopu.